Za smutnou stěnou smutná žena (Love Song of Ms. Prufrock)
Za smutnou stěnou smutná žena
(Love Song of Ms. Prufrock)
And watched the smoke that rises from the pipes
Of lonely men in shirt-sleeves, leaning out of windows?
T.S.Eliot
Beneath the mask of the fall rain.
Pojď, půjdem spolu ty a já,
do ulic měsíčního města.
Dlažba po dešti se leskne, kostky skrývají vnitřnosti.
Stoupáme do vrchu, ty a já,
do mlžného oparu.
Nazlátlá záře lucerny vede nás ke vchodu.
Mosazné dveře skřípají na pozdrav.
10 Visí na pantech jak staletí na mých bedrech.
Zatuchlina starého nábytku nás objímá,
koberec ukrývá vnitřnosti.
Pach kyselého zelí se na nás lepí jak nemocná kočka.
Na stěnách pelichají tapisérie,
prožrané od molů času.
Jdeme chodbou dál, ty a já,
schodiště úpí pod našimi kroky.
Rolety zatažené, lampa bliká, přehozy háčkované a –
20 čte si T.S.Eliota.
musíme za ní, už to nejde dál.
Podala mi karty, míchám je,
jako jsem pomíchala vlastní život,
míchám stále rychleji a zmateněji,
uniknout chci z vlastní pasti,
utíkám a uháním,
až jako uštvaná liška
klesnu do drátů plotu koncentračního tábora.
30 Zastřelí mě? Milosrdná smrt…
Ne. „Budeš trpět víc a víc, nevadí, žes neprovedl nic.“
pokládám karty hlavou vzhůru,
život postavený na hlavu.
Kartářka po nich skáče zahnutým prstem
(souží ji artróza? Má zácpu?),
povídá a vysvětluje, osvětluje, poučuje.
Pronikám jí očima do nitra hlavy,
procházím se v ní,
40 neposlouchám, co říká.
Co na osudu karty změní?
Pojď, půjdem radši spolu ty a já
do ulic měsíčního města,
do laciného hotelu u nádraží.
Jsem těžká jak mosazná vrata zanesená rzí,
která nejdou otevřít.
Čte si T.S.Eliota.
50 Holub se zlomeným vazem
leží u chodníku, hlavu zvrácenou, chtěl by pít.
Uletět nemůže, bránit se nemůže.
Čeká jen na smrt, co pro něj nepřichází.
Bez pohybu takhle ještě přečkal den a noc.
Já tu už byla celá tisíciletí, já vím.
Ridging Gulf of Bothnia like Beethoven’s Sonata.
Manžel se jí vrátí domů, zase jedno a to samé.
Čaj o páté z porcelánu, namodralá televize.
60 Život na filmovém plátně, jako pohled z akvária.
Hádky kvůli penězům; co nestihla, když je doma?
Zbyla jí jen tíha v ramenou.
za hranice města,
tam, kde končí prostor,
kde se rozprostírá mořská pláž.
Na prochladlých kamenech pobřeží se lehce pláče.
Všechno musí pryč.
Slzy nepálí v očích, kloužou po tvářích jak skleněné loďky.
70 V dálce bliká maják, šírá se.
Vznášíme se jako papírové loďky,
Jako embrya světla a života.
klesáme k mořskému dnu, ty a já,
mezi soutěsky skal, z nichž visí slizké řasy,
z nichž visí rudo-hnědé řasy.