Pandemická traumata
O traumatech se musí mluvit, ne dělat, že se nic nestalo
Je to v těchto dnech přesně rok, kdy jste část lidí omezili na jejich právech, na svobodě, je to rok, co jste přitvrdili v té nejhorší segregaci. Důvody, které vám to měly ospravedlnit, byly nepodložené a lživé, a vy jste na nich postavili svoji propagandu, vydírali jste a vyhrožovali těm, kteří si dovolili klást otázky a slepě se vám nepodřídili.
Lhali jste, a ještě jste se postarali o to, aby lidé, kteří nechtěli lhát s vámi, byli vytlačeni z veřejné diskuse. A nejen to, někteří i pokládají rovnítko mezi nositele jiného názoru na proticovidová opatření a plošnou vakcinaci, a prokremelskými aktivisty.
„Odpůrci očkování jsou prezentováni jako iracionální „antivaxeři“, kteří jsou odpovědní za růst pandemie a za úmrtí s ním spojená. Zastánci očkování naopak sebe sama chápou jako mravně zodpovědné racionální přívržence vědy, kteří společnost chrání před nezodpovědnou iracionalitou. (Blog Radka Chlupa, 16. 12. 2021)
Ti nejotrlejší, kteří si ani trochu nedokázali připustit, že v naší civilizaci docházelo k největší diskriminaci od druhé světové války, začínají volat po „kovidové amnestii“, apelují, aby se už o tom nemluvilo a zapomnělo se na to. Je to taková nenápadná manipulativní technika…
„Vždyť se snad tak moc nestalo, navíc kdo ví, jak bychom na tom bez toho byli (třeba stejně, nebo možná i líp???)… Nevím, proč se na to nevykašlete a nepřijmete to tak, jak to je… Zajímavé, cirkus kolem toho děláte jedině vy… To jedině vy jste zodpovědní za růst pandemie! Máte vůbec nějaké svědomí? Vždyť to právě kvůli vám zbytečně a předčasně umírají lidé, jenom kvůli vám se to takhle pro všechny protahuje a kdoví kdy to vůbec skončí? To vám nevadí, že skončíte na ventilátoru a zatížíte zdravotnictví, takže se nedostane na ty, kteří to budou opravdu potřebovat? … Být vámi, tak už se o tom nezmiňuju, takhle to vypadá, že to nemáte dořešené…“
No, to sakra nemáme! My o tom traumatu, kterým jsme si prošli, MUSÍME mluvit. Jinak to povlečeme dál jako nějaký balvan, který nás pořád potáhne ke dnu. Jelikož téma covidu se promítlo téměř do všech sfér, měli jsme možnost zjistit kdo je kdo, a tak (skoro) každý krásně ukázal svoji pravou tvář, bez masky, byť v respirátoru.
Velice mnoho lidí se nechalo zhypnotizovat propagandou a nadále kvůli různým skrytým strachům popírají realitu i následky, ať se děje, co se děje. S mnoha jsme ztratili společnou řeč, s mnohými ani nemáme potřebu obnovovat to, co bylo rozděleno. Důvěra byla nabourána, lidé rozděleni, resp. nechali se rozdělit... Někteří z nás dosud nechodí do mnoha obchodů a podniků, v nichž se k nám majitelé a obsluha nechovali jako slušní lidé, tj. kteří podporovali segregaci a kolaborovali se systémem, ať již z přesvědčení, nebo kvůli výhodám či ze strachu o ztrátu pohodlného živobytí.
Jsou ale i lidé, kteří dokázali hodně změnit názor, aniž by měli obavy, že tím utrpí jejich autorita, čest a důstojnost; opak je však pravdou! Občas mám ale pocit, že to je jako když vidoucí mluví se slepci. Přesně jako v tom Platónově podobenství o jeskyni. Jako bychom byli v mimoběžných, paralelních světech... Bohužel ne každý je schopen odpustit, a ne každý je schopen se omluvit a uznat chybu. Ale dokud o tom s námi nebudete mluvit, či dokonce budete lhát dál, tak se ta rána mezi námi ve společnosti nezacelí.
Skončím vzpomínkové pásmo zcela aktuálně: jedny ze základních otázek pro kandidáty na prezidenta by podle mě měly znít následovně:
- Souhlasili jste s nezákonnými opatřeními vlády během covidu, pro které neexistovaly žádné relevantní důkazy? Pokud ne, co byste dělali pro šikanované lidi?
- Jak byste postupovali, kdybyste v té době prezidentem byli vy?
20.11.2022
Z komentářů na FB:
„A nejhorší nebyla ta opatření, ale ten pocit naprosté bezmoci a zmaru. A taky nepochopení okolí, proč se prostě nepřizpůsobím (v lepším případě), až k osočování, že tím, že dýchám bez ochrany, vraždím na potkání. Totální depersonalizace, že v tom systému nejste nic. Velmi rychle jsem pochopila, jak se cítili Židé ve třicátých letech. Jak vůbec bylo možné, že se něco takového stalo. Jsem si vědoma toho, že rozsahem následné hrůzy se to nedá srovnávat. Ten technokratický mechanismus moci je ale stejný. V době zákazu vycházení jsem chodila na procházky v noci. Dávalo mi to alespoň nějaký pocit moci nad vlastním životem. Mělo to jeden zásadní efekt. S touto společností momentálně necítím téměř žádnou sounáležitost, protože jsem si na vlastní kůži vyzkoušela, že mě kdykoliv vyplivne jako zbytnou, když nepoplavu s proudem. Přišlo mi, jako kdyby zkoušeli, jak moc a jak dlouho ještě mohou lidi neopodstatněně trýznit!“
